Hastrman

Milí Hastrmani z Malediv !

Právě jsem v rámci nezábavného pracovního dne dočetla čerstvě zveřejněnou reportáž „Maledivy 2011“ od Richarda a nemohu nenapsat pár slov. Výsledkem četby je, že má pracovní morálka silně poklesla a ani jedno oko, natož druhé, nezůstalo suché. Kolem mne se rázem rozprostřelo to božské ticho podmořské hlubiny, kdy jen občas něco žbluňkne. Začala jsem šetřit vzduch a  myšlenky mi uprostřed pracovní šedi nenávratně bloudí v pohádkovém světě korálů. Znovu a znovu si přehrávám divadelní představení, které nám předvedly v celé své kráse héérečky a tanečnice manty se svými dokonalými tvary. Opět se zuby nehty (ploutve) držím reefu a fascinovaně zírám na živou přehlídku žraloků. No, nechci to protahovat a vyjmenovávat všechny plody moře, jež mi ve výsledku způsobily obrovskou radost. Zkrátka nám tam bylo skvěle a vzpomínky na Maledivy se nenávratně zařadí mezi ty nej nej nej zážitky.      

A nejen díky podmořské havěti. I kvůli všem suchozemským bytostem, se kterými jsme pluli celkem dost dní na jedné lodi. Můj subjektivní pocit je takový, že se sešla pohodová parta, se kterou nám bylo moc dobře, nebyla nouze o srandičky a nikdo nic nehrotil ani ve chvíli, kdy se objevily jakékoli technické problémy. A to jak méně vážné (nepojízdný člun), tak závažnější (zásoby oblíbenější značky piva Tiger došly proklatě brzy). Výsledkem toho všeho bylo, že jsme na ponory hopsali každý den ve velmi dobré náladě a to i přesto, že nás lodní zvon svolával v tak brutálních ranních hodinách k nástupu do studené a postupem času stále více smrduté gumy.  

Jsme vděční i za to, že jsme jako čerstvě vylíhnutí dvouhvězdičkáři ve věku přibližně 80-ti ponorů

přičichli k takovým libůstkám, jako jsou proudy, vynořování se na volném moři s vědomím, že nevíme, kam nás to při poflakování se na bójce v rámci dodržení „safety stop“ nakonec odnese a v okruhu kolika desítek – stovek metrů (na tisíce naštěstí nedošlo) bude celá skupina roztroušena po Indickém oceánu a jak dlouho budeme čekat na „sběr“,  jež zodpovědně prováděla posádka potapěčské bárky a vždycky nás k našemu překvapení všechny našla.

No .. a když pak bylo večír co večír po šichtě ? Sedět na „zápraží“ plující chajdy Princess Ushwa s nohama na stole, čumět s plechovkou studeného piva v ruce a totálně přeprogramovaným středoevropským mozkem  na vyleštěnou hladinu nekonečně širého oceánu, pozorovat západ slunce na rovníku a nechat si horkem rozpálené tváře ovívat prosoleným mořským větrem .. tak tomu říkám blahobyt, ke kterému už není co dodat. Takže dík.  

Ahóóój  zase někdy příště  :-) :-) :-) 

Markéta  a David Váňovi