Hastrman

Azory jsou společně s Madeirou jednou ze dvou autonomních oblastí Portugalska a jsou tak vlastně i součástí Evropské unie. Díky svému podnebí a sopečnému původu se vyznačují nebývalým množstvím přírodních krás a bohatou faunou i florou jak na souši, tak v okolních vodách Atlantiku. Přesto se jedná o částečně opomíjenou oblast. Vydali jsme se proto letos v srpnu prozkoumat největší z ostrovů Azorského souostroví – São Miguel.

Souostroví, které se nachází 1400 km západně od Lisabonu a 1930 km jihovýchodně od kanadského Newfoundlandu, zahrnuje devět sopečných ostrovů. V západní části jsou Flores a Corvo, v centrální části najdete Graciosu, Terceiru, Sao Jorge, Pico a Faial a východní část tvoří Santa Maria, São Miguel a malé ostrůvky Formigas. Všechny jsou sopečného původu, a tudíž velice hornaté. Podnebí je zde s ohledem na severní polohu mírné, což je ovlivněno vzdáleností od kontinentů a Golfským proudem. Teploty se pohybují celoročně mezi 16 až 25 °C.

Nad ostrovy prakticky neustále visí mraky, které často pohltí nejvyšší vrcholky a stejně často se také protrhnou. Tohle všechno je příčinou neuvěřitelně bujné vegetace, které v létě dominují obrovské hortensie. Největším ostrovem je São Miguel, který má rozlohou 793 km² a od východu na západ měří přibližně 90 km při šířce 8 až 15 km. Povrch je hornatý a nejvyšší hora (Pico da Vara) dosahuje nadmořské výšky 1103 m. Žije zde 140 000 obyvatel, z toho 68 000 v hlavním městě Ponta Delgada.

Azory patří mezi oblíbené cíle potápěčů. Nejlepší období pro potápění je od června do října, kdy jsou proudy na moři slabší a viditelnost až 60 metrů. Množství lávových útvarů spojených do labyrintů a jeskyněk tvoří unikátní podvodní scenerii. V teplé vodě Golfského proudu lze spatřit i známé druhy živočichů jako "papouščí" ryby, ostence, trnuchy, kanice, chobotnice nebo murény. Většina ponorů se realizuje z člunů na lokalitách v jižní a jihozápadní části ostrova.

Naše sedmičlenná výprava (čtyři potápěči) se ubytovala v druhé polovině srpna v městečku Vila Franca do Campo a deset dní jsme objevovali krásy této trochu opomíjené lokality. Potápění jsme si dopředu zamluvili u centra Espírito Azul, které sídlilo v přístavu městečka Vila Franca do Campo cca 100 m od našeho apartmánu. Cena za ponor 55 euro, v plánu bylo deset ponorů, což přineslo určitou slevu, takže ve výsledku vyšel jeden ponor pod 50 euro. Nakonec jsme ponorů absolvovali méně, protože jsme byli se službami centra „lehce“ nespokojeni. Kvůli překvapivě špatné, místy chaotické organizaci ponorů jsem se při jednom výletu kvůli nepředpokládaným proudům ocitl cca půl kilometru od lodi, aniž by si toho posádka všimla. Za lodí totiž chybělo lano, kterého by se člověk unášený silným proudem mohl zachytit. Reakce posádky na rizikovou situaci byla nečekaně pomalá, nerozhodná, neprofesionální. Boďovi pak nepozorný potápěč z Francie skočil z člunu přímo na hlavu a poškodil jeho automatiku. Nicméně, samotné ponory byly neobyčejně zajímavé. Nadšeni jsme byli z neskutečné viditelnosti, bohatého života i geologických útvarů. Příjemná byla i teplota vody místy dosahující až 26 °C. V tomto informace, které jsme si na několika webech našli předem, nelhaly. Atlantik nenabízí barevné korálové útesy jako tropické vody, ale i tak je pod vodou na co dívat a rozhodně můžeme tuto lokalitu doporučit.

J.Kaloč

Zatopený lom Horka, tradiční místo největšího klubového setkání, bohužel nebyl v „našem“ termínu na přelomu července a srpna přístupný. Vážné osobní problémy donutily majitele lomu k drastickému omezení vstupu na pouhých několik víkendů v roce...

Přesto, že se avizovaný počet účastníků přiblížil dvacítce, podařilo se akci přesunout do náhradní lokality hornolužického lomu Steina. Na lomu nám nabídli potřebné zázemí, našel se dostatečný prostor pro stany a karavany i dva přístřešky, které posloužily jako společenské prostory - to vše jen pár kroků od vody...

První pohled na sluncem prozářenou hladinu i kapry a okouny plovoucí kolem vstupního plata sliboval krásné ponory v luxusní viditelnosti. Brzy se ukázalo, že realita je bohužel jiná. S narůstající hloubkou se viditelnost rapidně horšila a zdaleka nedosahovala kvalit hluboké vody na jakou jsme zvyklí z lomu Horka. V nejnižším bodě lomu v hloubce 33 metrů bývá obvykle již absolutní tma a bez dostatečných zdrojů světla se tam není radno pohybovat. Mimo jiné i proto, že zbytky těžební techniky a především množství zrezivělých ocelových lan se při špatné viditelnosti snadno stávají nebezpečnou pastí. Podmínky nebyly ideální, nicméně většinu neodradily od řady ponorů vedených spíše po obvodu lomu. Alternativou pro další den bylo potápění na lomech Prelle a Luisa, které patří stejné organizaci. Naděje na lepší potápění však v ranních hodinách ukončil příchod studené fronty provázené vytrvalým deštěm. Příště snad bude líp...

Boďa

Před několika dny se naše 15 členná výprava vrátila z oblasti MARSA ALAM. Pro potápění jsme si tentokrát vybrali známou zátoku, kde jsme využili služeb potápěčského centra DIVING.DE ABU DABBAB, která je součástí hotelového komplexu Malikia Beach Resort. Centrum nabízí potápění na jednom house reefu dostupném přímo z pláže a také z mola, dále několika house reefů dostupných zodiakem do několika minut. Kromě toho je možné využít potápění ze břehu na lokalitách dostupných vozidly. My jsme využili lokalitu Marsa Egla cca 30 minut jízdy od diving centra. Lokalitu tvoří mělký záliv a můžete se v něm potápět z obou stran. Pravá část reefu nabízí setkání s dugongy, my jsme však to štěstí neměli. Levá strana je mnohem atraktivnější nejen z pohledu lepší viditelnosti, ale i nádherné korálové zahradě se spoustou života. Nenechali jsme si ujít ani potápění z rychlého člunu na lokalitách Coral City a Red Anemon. Za zmínku stojí i potápění na reefu označeném jako Block 5. Je to nádherný systém jeskyní prosvětlený dopadajícími slunečními paprsky. Vzhledem k členitosti labyrintu podmořských tunelů je omezen počet potápěčů na 5 + povinný průvodce diving centra. Lze zde očekávat i silné proudy a tak se ne vždy podaří absolvovat celý labyrint chodeb. My jsme museli z tohoto důvodu vynechat jednu z 6 částí trasy. Poslední 2 dny jsme se rozhodli využít loď z přístavu Marsa Alam, která nás vyvezla na Shaab Marsa Alam a druhý den na Dolphin house. Bohužel velké vlny nám nedovolily potápění s delfíny na Dolphin house a tak jsme opět skončili na Shaab Marsa Alam i když na opačné straně reefu oproti předcházejícímu dni. Alespoň jsme potkali několik zvědavých delfínů při cestě lodi k útesu.

Moucha u moře

Tak to byste neuhodli!!! Ano, byla jsem u moře. Připadala jsem si totiž už jako ta moucha, která se probudí uvězněná ve špaletě okna, leze stále dokolečka, kloužou jí nožičky, v kotrmelcích padá dolů. Zase se snaží protřepat křídla a ono to zase končí fiaskem. Okno je klec, kupodivu nepovolí, nepustí i když ten veliký svět je za sklem krásně vidět. Následuje vyčerpání, stres, selhání systému, vybití a ...  A pak, když z jara uklízíme a myjeme ta okna, vymeteme ty suché mrtvolky, ležící bezvládně dole. Bezcitně, aniž bychom znali ten příběh.

Takto jsem dopadnout nechtěla. Proto jsem neváhala a jakmile parta kamarádů, co se rádi noří do hlubin, zahlásila odjezd k moři, nechtěla jsem si to nechat ujít. Vždyť to znáte, moře nemáme za domem ani za humny, ale je to pro nás spíš událost a velká odměna. A pokud to má být odměna pro potápěče, musí to být moře alespoň rudé, které dokáže svým podmořským životem uchvátit.

Cestu letadlem jsme zvládli bez problémů a po čtyřech hodinách na nás dýchlo úplně jiné klima, než při výletě na Kokořín! Teplý pouštní vzduch, slunce už se klube z ranního oparu, vítr třepetá košilemi a sluneční brýle už nervózně vyhlížejí tu azurovou linku na obzoru. Přistavený autobus nás doveze do Safagy, kde už důvěrně poznáváme náš domovský hotel Shams, což v překladu znamená slunce. Každý s radostí vyhledá odpočinek po cestě, ale odpoledne se už stěhujeme se svým vybavení na dive bázi, kde proběhne přivítání, družení a další nezbytné úkony. Program je jasný, slunce, moře, slunce, moře, mezi tím něco pojíst, někdy vyspat, ale další den opět slunce, moře, slunce, moře. Uznejte, co si více přát!

Začínáme brzo. Pro mne je snídaně v sedm značně výjimečná záležitost, ale v osm už vyplouvá naše loď Overseas z přístavu, tak rychle hurá k vodě. Moře je azurové, stejně jako nebe, vlny si nasazují bílé čepice a my nasáváme slanou vůni jódu. První kapky dopadají na naší bělostnou, středoevropskou kůži a rychle se mění na suché škraloupky soli. Vítr nám češe vlasy a tupíruje je k jedné straně. Opalovací krémy opustily tašky a snaží se všemi svými faktory chránit záda i obličeje cestovatelů.

Ale už je čas, rychle všechno nastrojit a spadnout do hlubin. Čeká nás Abu Soma garden a Tobia Soraya. Zjišťujeme, že jsme tu správně. Otevírá se před námi neskutečný podmořský svět, plný barev, tvarů a života, kde příroda nešetřila fantazií. Klauni hlídají svoje sasanky, perutýni vykukují ze svých úkrytů ve skalách, murény hrozivě cení svoje kusadla a trnuchy se snaží splynout s písčitými ostrůvky. To vše lemují koráli různých barev, žluté i zelené houby, oranžoví větevníci a mechovky, gorgonie a samozřejmě ryby. Ty barvy jsou neskutečné, pestrost s jakou se střídají a kombinují. Na dalších lokalitách Tobia Arba a Tobia Hamra to není jiné. Dokonce i naše dechové trio (na vysvětlenou šnorchlařské družstvo) si pochvaluje pozorování života v menších hloubkách. V dalších dnech se vítr uklidnil a my se vypravili i na vzdálenější lokality. Čekal nás Panorama reef, který jsme prozkoumali ze severu i z jihu a krásný Shoab Sheer reef, který nabídl i ponor na vraku obchodní lodi a nádherné korálové zahradnictví jako bonus, prostě potápění v rybí polévce. Byli jsme opravdu vzrušení pozorováním plžíků, chobotnic nebo krokodýlích ryb a což teprve mořských želv. Ponory 60-70minut nebyly výjimkou.

Náš plán slunce - moře se plnil geniálně. Ani ostatní lokality Gamul Kebir, Gamul Soraya nebo Ras Abu Soma nezůstaly pozadu. Někde byl proud větší a tak jsme se povozili při driftování a jinde zas museli trochu sami kopnout do vrtule. Na lodi se o nás vzorně starali a my si mohli užívat zasloužený relax. Po návratu do přístavu a odsolení našeho vybavení, jsme vždy museli vše řádně a do detailu probrat v baru na pláži. Nasmáli jsme se, občerstvili a rychle nám vyhládlo. Byl čas na pestrou večeři v hotelu Slunce a poté ještě nějaké to posezení s fakírem, dervišem či orientální tanečnicí, případně vyprávěním o potápění, jak jinak.

Všechno jednou končí, tak i nás čekal poslední den. Někdo by ho trávil odpočinkem u bazénu nebo pospáváním, nikoliv my potápěči. Naplánovali jsme si výlet do zátoky Abu Dabab nedaleko Marsa Alam. Zde bývají často k vidění dugongové indičtí, jak se pasou na porostech rostlin v mělkých vodách při pobřeží. Natěšení jsme byli, bohužel dugongové asi nebyli při chuti. Cenou útěchy nám byly alespoň skupiny mořských želv, které hlad měly a beze strachu pózovaly pro fotografy.

Zbývalo jen balení, loučení a domů. Chtělo by se říci do Podolí, do lékárny, to se mi už stýská...Praha nás přivítala podzimem, barevnými listy a příjemnými 15ti stupni. Jsme se opálení, nabití energií, plni dojmů i zážitků a rozhodnutí, že pojedeme zas.

Nechcete jet s námi?

Komu by se nechtělo z covidově podmračených studených Čech vyrazit na sice též Covidem promořené, ale výrazně teplejší, sluncem a mořem oplývající Maledivy, notabene na safárko Severní a jižní Male Atol, Ari Atol, Vaavu a Rashdoo Atol? Z původní 24členné sestavy nás bylo jen 22 (tři tak či onak zasáhl Covid, našel se jeden náhradník). Pro některé z nás to nebyly Maledivy první ba dokonce ani druhé, z čehož vyplývá, že se jedná o lokalitu k podvodním návratům přímo vybízející.

Čím začít? Asi naloděním v přístavu Malé na loď My Felicity – novou, luxusně zařízenou a velkou loď doprovázenou potápěčskou „dhoňou“ na mokré vybavení. Vedle kvalitního ubytování rozhodně nepokulhávalo stravování – pokud někdo jel na dovolenou s úmyslem držet dietu, brzo od toho upustil.

Od 23. do 30.ledna jsme během 23 ponorů měli možnost potápět se v silných proudech i ve vodách klidnějších, s viditelností horší (ale kde je plankton, jsou i jeho konzumenti) i suprovou při teplotě 28-29°C (když to v jednom místě padlo až k 27°C, to byla kosa!) a potkat rejnoky, murény, žraloky útesové, bělo i černocípé, vouskaté (tzv. chůvičky), kanice, napoleony, manty, barakudy, siby, želvy, odrance, sépie, langusty, úhoříky, chobotnice, netopýrníky, klauníky v různobarevných různotvarých sasankách, zévy, dokonce kyjovku i hejna chňápalů, očařů, chrochtalů, skleněnek, metaříků, nahožábré a mnoho dalšího. A dokonce, sic ne na ponoru, ale přijel se k zádi lodi k platu podívat a pozdravit jeden menší velrybák! O každém ponoru by se dala napsat reportáž sama o sobě, takže dovolte, abych se soustředila na to, co bylo hodně výjimečné, co jsme se shodli, že jsme ještě nezažili:

FesDhoo Lagoon (Nord Ari Atol) – noční ponor s mantou. Akce se nevyvíjela dvakrát slibně, k naší Felicity nepřiplula manta ani jedna (jen jedna chůvička), takže na mantu jsem přejížděli k vedlejší, šťastnější lodi, když si její osazenstvo svůj mantí ponor odpotápělo. Opatrný setup do cca 13 metrů, kde jsme lehounce dosedali na písčité dno tak, abychom ho nevířili. Svítilny pak toužebně směrovali vzhůru k reflektoru z lodi, aby světlamilovný plankton nalákal manty. Počáteční čekání zkrátil zajímavě tančící nahožábrý mlž či ploštěnka, ale nakonec se mantí herečka (či herec?) nechala zlákat nahromaděnou potravou a předvedla mnohaminutový solo-balet.

Alimatha Jetty (Vaavu Atol) - odpolední ponor v kanále pod resortem, příjemný proudík a skvělá viditelnost. Zde (jistě nejen) pro mě pověstné potápění v rybí polévce dostalo nový rozměr. Přes hejna žlutomodrých chrochtalů jsme mohli pozorovat bělo i černocípáky, zatímco nám mezi končetinami rejdili fakt jak pejsci žraloci vouskatí. Patrně ryby i paryby lákal obsah lahviček prý s kari rýží, kterými naši divemasteři nadmírů úspěšně motivovali podvodní živočichy. Aby tomu nebyl konec, po návratu na loď se pyšná posádka naší lodi chlubila megaúlovkem: 3 velcí marlíni, pár menších tuňáků a asi mořská štika (pokud to nebyl baby-marlinek, doufám, že ne). I když byly delikatesní, také jsme dostali ochutnat, stejně bych raději marlíny potkala pod vodou živé.

Ještě stále Vaavu Atol – Naší lodi díky tomu, že se na zadním platu zpracovávaly ulovené ryby, zachovává věrnost smečka asi 8 žraloků vouskatých, chůviček jedno až dvoumetrových. Posádka je navíc motivuje a sem tam odhazuje zbytky z kuchyně. Několik odvážlivců si šlo se žraloky zaplavat a asi by vše dopadlo bezproblémově, kdyby posádka smečku nezačala zrovna přikrmovat. Jedna chůvička nejprve něžně otřela o Rudovo rameno, aby mu vzápětí ukousla ze zápěstí lákavě blýskavé hodinky. Místo hodinek se Ruda po nějakou dobu pyšnil stopami po žraločích zubech na zápěstí. Tato historka vejde jistě do potápěčských bájí a pověstí a těšíme se, jak bude znít za rok či dva.

Jelikož naše výprava bya tentokrát mezinárodní, dovoluji si přidat pár slov od našich košických přátel, zde jsou :

Kde začať? Minulé leto sme pri pive rozmýšľali, ako si ho príjemne predlžiť a pritom sa finančne nezrujnovať. Dostala sa nám do uší dobrá správa, že spriaznené duše Hastrmani pripravujú safari na MaleDivy a za slušné ceny. To musíme absolvovať!

A nastalo obdobie nekonečného polročného čakania a počítania dní a bezsenných nocí. Ale, dočkali sme sa. Hastrmani štartovali z Prahy a my Košičania z Budapešti. Na Male sme došli ešte pred hlavnou skupinou, asi sme viac šlapali na pedál. Po príjazde hlavnej skupiny sme začali s naloďovaním a tým začala dovolenka snov.

Nie vždy sa všetko vydarí tak, ako sa plánuje. Aj tento krát to bolo podobné. Niečo sme očakávali, ale skutočnosť bola oveľa oveľa krajšia. Nádherná loď, milá posádka, prenádherné teplučké more plné farebných rybyčiek a pestrých korálov a fantastická potápačská partia. Len pivo bolo drahé.

Celkový dojem: SUPER

Konečně padla omezení na hranicích se sousedním Německem. Neleníme a vyrážíme na oblíbený lom do Horní Lužice.

Prosluněný víkend s letními teplotami kontrastoval s na toto období neobvykle chladnou vodou.

Ani optimista Jaromírek by se neodvážil natvat ji “svižnou”, spíš by použil slovo “debakl”. Když jsme zjistili, že voda na hladině má 10 °C zdálo se, že už nemůže být hůř… jenže bylo! Kolem 20 metrů už bylo stupínků jako prstů na ruce (myšleno u zdravého člověka). Chlad dotíral i v suchém obleku, natož v mokrém, který se v hloubce přes 35 metrů stlačí natolik, že i silná vrstva neoprenu připomíná spíš slabý papír, a také tak izoluje. Nechápu, jak Jirka Kaloč oděný jen v mokrém obleku v té “kose” vydržel bez následků třičtvrtěhodinový ponor, a ve stejný den jsme přidali ještě další pěkný ponor.

Že v lomu opět přibyla voda není nic nového, tato informace se notoricky opakuje v každé reportáži z této lokality. Nyní jsme v díře naměřili 36,5 m s tím, že jsme nedosáhli dna. Takže 37 m až příště :-).

Kemp I základna fungují stejně, jako by nebylo Covidu, pouze limit návštěvníků zůstal zachován. Podle informací majitelky tak tomu bude asi celou sezonu. Omezený počet účastníků znamená, že je nezbytně nutné předběžné zabukování termínu, jinak se na lom nedostanete...

Ústup pandemie a mírné uvolnění cestovatelských restrikcí nám dovolilo vyrazit na slunný Jadran užít si tradiční jarní potápko ve slané vodě. “Slunný Jadran” zní jako fráze, ale skutečnost předčila očekávání: slunce, letní teploty a voda 27 °C - tedy alespoň v bazénu u baru Punta...
 

Dali jsme několik příjemných ponorů a shlédli všechny atrakce, které Marina nabízí. Bohužel, co se týče života pod vodou, je tam větší “prd” než loni. Ale to nepřekvapí, neb je takový je trend posledních let. Fotoaparát je zcela zbytečné pod vodu tahat (pokud nemáme v úmyslu fotit naaranžované scény), lepší je soustředit se na vlastní ponor. Marina je skvělý tréninkový terén s velkou variabilitou terénu s hloubkami do 50 m. A jaké byly podmínky: viditelnosti - 8 – 12 m, jen místy do 15 m – tedy slabší standard. Chladné jaro se projevilo i na teplotě vody. Na hladině se 17 °C se ráchali jen otužilí jedinci, kurzisti v neoprenech a my v suchých oblecích. V 40 m bylo svižných 14°C, u miny ve 43 m pak 13 °C. Za měsíc, kdy se zde se jde několik našich členů snad vystačíme s mokrými obleky. Kemp I základna fungují stejně, jako by nebylo Covidu :-)

Boďa+ hastrmanní squadra

Po dvou, byť trochu utajených jarních akcích na Borku jsme se rozhodli změnit prostředí. Volba padla na “Perlu” Královéhradeckého kraje, jejíž základna je po dlouhé době opět v provozu.

Nečekali jsme zázrak, a to se také do puntíku splnilo. Po příjezdu na lom a obhlédnutí vody nám bylo jasné, že nejdůležitější součástí výstroje bude kompas. Vzali jsme “nouzový azimut” a zanořili se z plata před základnou. Viditelnost v průměru kolem 2 – 3 m, tedy ideální pro orientační ponor. U adeptů na zvýšení kvalifikace ideální podmínky, v nichž se dá jen stěží fixlovat. Do autobusu jsme málem vrazili hlavou a kromě obrysů skal a větví stromů nebylo vidět nic. Přítomnost ryb se dala poznat jen ze silně zkalených míst, které těsně před námi opustily. Hodinový ponor kolem lomu při teplotě vody 10 – 12 °C, rychlé odstrojení, naložení cajků a hurá na teplou polévku do bistra “Na Kumburáku”. Vyhodnocení ponoru: Bylo to fajn, ale příště to určitě bude jinam :-).