Hastrman

Konečně štiky!

Je sobota 14. ledna 2012 a my se po týdnu potápěčského půstu vracíme na Rumchalpu. Posíleni o Jirku Nového se do třetice pokusíme najít štiky, které se nám při předchozích ponorech jaksi vyhýbaly.  Na lom přijíždíme jako první, kaliči asi ještě vyspávají, a tak nespěcháme. Teplota kolem nuly, ale část lomu již pokrývá slabounká ledová krusta. Bubínky nejsou třeba. Natěšení se zanořujeme, ale hned u plata nás překvapí nepříjemný mléčný zákal. „No tě bůh, to bude ponor“! Naštěstí zákal s hloubkou mizí, přesto je viditelnost podstatně horší, než před sedmi dny. Ve 14 metrech měříme teplotu. Sympatické 4 °C u dna jsou příjemnější, než 2 °C poblíž hladiny… Plato ve 12 metrech je vidět celé, ale u stěny nic moc. Na zadní straně lomu nás čeká konečně štika! Že na nás čeká je evidentní. Naše přítomnost ji nevyvádí z míry, naopak se pokouší se mnou laškovat. Metrová vzdálenost se postupně zmenšuje poté, co nabrala přímý kurz na moji hlavu, z níž se valí proudy bublin. Zatajím dech a bez hnutí pozoruji blížící se domácí paní. Kukadla upřená do mojí masky se ptají „co tady chlape pohledáváš?“. Pár centimetrů před maskou uhýbá vlevo a elegantně mi proplouvá v podpaží. Bez náznaku jakéhokoliv spěchu důstojně mizí v zeleném šeru…

Vznášíme se nad větvemi potopených stromů a pomalu stoupáme do mělčiny. Bezpečně nacházíme loď a prozkoumáme její okolí. Viditelnost je zde podstatně lepší, ovšem stále míň, než před týdnem. Dokončujeme okruh a po 60 minutách na schůdkách opět bojujeme s gravitací. Parádní ponor končíme v klubovně u čaje, svařáku, domácí slivovice a hlavně pořádně rozžhavených kamen. Prostě báááááájo.

Od vody Hastrmany zdraví:  Boďa, Tomáš a Jirka