Hastrman

The Best of...

aneb to „nej“ z Jižní Afriky

Prosinec 2011

Potápění s tuleni

South Africa, Cape Town, Atlantický oceán

"Už nejsi žena, už jsi potápěč." Tento známý vtípek svoji pravdivost stvrdil v okamžiku, kdy o něžná pohlaví postávající u krajnice nikdo z projíždějících řidičů pohledem ani nezavadil. Rozpálený asfalt frekventované silnice, my zakukleni v pětce neoprenu a navrchu ještě pětka short, plná polní na zádech a krůpěje potu na čele. Už jen přelézt svodidla, sestoupit po příkrém svahu a jsme tam. Na bíle zpěněném pobřeží Atlantického oceánu.

Obtížné místo pro zahájení ponoru jsme si nevybrali my, nýbrž kolonie tuleňů. Kvůli té tu právě jsme. Sídlí v počtu mnoha desítek kusů asi 200 m od pobřeží, rozvalují se na obřích balvanech, jež se jako nedobytný ostrov zvedají ze zvlněné hladiny. První šlápnutí do slané vody nám napovědělo, že i v Jižní Africe, kde je začátkem prosince léto, může člověk umrznout. Na potápěčském počítači naskočila teplota vody. Krásných 7 stupňů, jež způsobuje Benguelský proud z Antarktidy.  Ale kdo se chce stát tuleněm, ať si pěkně na svůj nový pokojíček zvyká. Přifukujeme žakety, přetáčíme se na záda a zdoláváme dlouhý úsek hezky po hladině, abychom v lahvích ušetřili všechen vzduch jen na ponor. Plaveme spořádaně, moc kolem sebe nekopeme. Potravinový řetězec je v těchto lokalitách nekompromisní. Tuleň je oblíbená potrava žraloka bílého.  Na blízkých plážích vyvěšují v případě nebezpečí vlaječky. My jsme ve výhodě – žádné vlaječky nás nestresují. Nejsme na pláži, ale v divoké zátočině. Blažená nevědomost budiž pochválena! 

Na začátku skutečného zanoření, kdy už palce všech potápek směřují dolů, nabývám co do výdaje tepelné energie pocit, že teď už bych se klidně odstrojila a zalezla s čajem do teplé postele. Ale opak je pravdou. I můj palec se stáčí směrem ke dnu. Vypouštíme žakety a hra na podvodní honěnou začíná.

Podívaná na dvoumetrové „krtečky“ je úžasná. Tak jsem si tuleně pojmenovala v okamžiku, kdy se první ze zvědavých čenichů s fouskama, který silně připomínal přerostlého krtka domácího, zavrtal přímo před čenich můj, aby si jej zblízka prohlédl. Jak rychle se objevil, tak rychle zmizel. Stejně jako desítky dalších laškujících krtků. Se svými na první pohled neohrabanými těly se točili po šroubovici rychlostí blesku ke dnu a zase vystřelovali nahoru. Vyfotit ty hyperaktivní tvory bylo skoro nemožné. Přesto se pár snímků vydařilo. A takto jsme spolu dováděli po celou dobu ponoru.

Na pevninu jsem se v samém závěru akce doplazila po břiše. Ploutve mi sundali přítomní gentlemani a pomohli mi postavit se na chladem znehybnělé končetiny. Ale stálo to tělesné postižení za to!

 Vánoční rybí polévka

South Africa,  Umkomaas (vesnička ležící 80 km od Durbanu), Indický oceán.

Žraločí breefing neměl chybu. Odehrával se totiž na korbě náklaďáčku, který nás i s člunem převážel podél pobřeží Indického oceánu k místu nalodění. Takže po celou dobu školení na téma "jak nenaštvat pana Žraloka" běžel dle vzoru Járy Cimrmana hlučný motor a my si z rad zkušeného mořského vlka neodnesli téměř nic. Nezbývá tedy než nechat tomu volný průběh a spolehnout se na vlastní intuici.

Gumový motorový člun je krátce po osmé hodině ranní spuštěn na vodu, my navlečeni do záchranných vest a přikurtováni. Vyrážíme na širý oceán. Přímo u pobřeží doslova přeskakujeme třímetrové příbojové vlny. Občas se nájezd na další vodní hradbu nepovede, takže opakovaně kroužíme a naše tělesné schránky jsou jako ve středověké mučírně bez milosti lámány na kusy.  Nakonec se podařilo. Příprava rybí polévky může tedy začít. Postup je poměrně jednoduchý. Do člunu se naloží pár kýblů s několika desítkami kilogramů rybích mrtvolek a několika litránky čerstvé krve. Divemaster s pomocníkem vyhazují průběžně po malých dávkách návnadu do moře a současně vypouštějí krev (cizí, ne vlastní). Netrvá to dlouho a my s tichým úžasem sledujeme, jak se za zádí zjevuje jedna mlsná černá ploutev za druhou. Po hodině se jejich počet blíží ke stovce! Kotvíme. Nejprve jdou do vody dva plné barely s další rybí pochoutkou, pak hrazda zavěšená na dvou bójkách a ukotvená u dna. Té se budeme pouze přidržovat. Jsou celkem silné proudy v kombinaci se swellem a my musíme zůstat nehybně trčet na místě ve svislé poloze po dobu 70-ti minut. Takže hrazda plní pouze roli pohodlného kanapíčka, na kterém se budeme v mírumilovné hloubce 8-mi metrů povalovat a sledovat živou televizi.

„One, two, three .. GO!“ zní téměř vojensky povel lodního kapitána. Pomocí kotoulu vzad opouštíme ve čtveřici člun a jako jeden muž se ocitáme uprostřed připraveného akvárka. Vyfouknout žaket, doplavat ukázněně k hrazdě a pak už na práci kromě zírání není vůbec nic. Třímetroví mackové - žraloci černoploutví - jsou všude okolo nás. Stali jsme se nedílnou součástí přírody. Díváme se z očí do očí prehistorii a vdechovaný vzduch z automatiky se mísí s pocity absolutní pokory, obdivu, respektu a dosud nepoznaného štěstí ze setkání dvou světů. Jako zvláštní prémie se nám u samého dna během ponoru zjevili tři pětimetroví žraloci tygří! Byl to skutečný nářez. Divemaster v intervalu 15-ti minut tyto akvarijní rybky dokrmoval. Podrážděním jejich chuťových pohárků se vždy roztočilo další neuvěřitelné 3D promítání. "Proč mi sakra kopeš do nohy?" ptá se mne hastrmanskou posunkovou řečí můj buddy David a ťuká si na čelo. Vzápětí se jeho ruka omlouvá a i přes automatiku v jeho puse vidím, jak se řehtá vlastnímu dobrému vtipu. Neokopávala ho totiž buddy Markéta z čeledi "potápěč". To třímetrový černoploutvák si ho zezadu očuchával a nakonec dospěl k rozhodnutí - "Ne, tak tohle já fakt nežeru!". Další kousek projel chvíli poté přímo mezi námi - místa na hrazdě bylo totiž pro všechny zúčastněné dost a my mezi sebou měli zbytečně nevyužitý volný metr. A ještě třešnička na dortu. Jeden z krasavců se totiž rozhodl, že už ho k smrti nuděj chladné žralokyně a otřel se o můj neopren po celé jeho délce. Tak na tento projev náklonnosti, na ten já nikdy nezapomenu. A věřím, že on na svoji divnou teplomilnou rybu taky ne.

Závěrem ještě technické rady, které jsme si odnesli poté, co jsme po ukončení akce požádali o dodatečný odborný debreefing bez přítomnosti nastartovaného motoru:

 - Vzpřímená poloha během ponoru (nepřipomínat vodorovnou polohou zbytečně rybu)

- Celkově se znehybnit, vyzařovat klid a pohodu (zkrátka se usmívat)

- Při těsném kontaktu "tváří v tvář" zavřít oči

- Na libové bílé prstíky nasadit nechutné černé rukavice (zapomněli jsme je doma)

- Při plavání na hladině se přetočit na záda, dát prsty v pěst a založit na hrudi, nekopat moc ploutvemi

  (nejprve jsem nechápala, proč právě při ponoru se žraloky divemaster piluje můj plavecký styl a opakovaně na mne volá: "Margaret!! Keep your hands like that!!", ale poslechla jsem instruktora na slovo a dnes se mohu pochlubit všemi deseti prsty.)

- Nebýt v bílém! (takže nevěsty a bílé paní na ponory nebrat). Pokud žralok útočí, tak přednostně na bílou barvu. Proto jsou prý potapěčské čluny bílé, aby od nás, nudných černých neoprenů, odvedly pozornost. A skutečně byl člun hezky ožužlaný.

- A poslední, leč nejdůležitější rada na závěr je: nekrvácet!

Člověk se zkrátka stále učí.

Markéta a David Váňovi