Nahrávám...Jarní Borek
Autor: Bohumir Kuhn8.4. 2019
Poslední březnovou neděli byl v plánu hastrmanních akcí ponor v lomu Borek poblíž Golčova Jeníkova. Že bude hladina lomu již bez ledu jsme věděli a slunečné, příjemně teplé počasí bylo benefitem, který nás hnal k vodě.
Po příjezdu jsme bez otálení smontovali naše dvojčata a soukali se do suchých obleků. Do tohoto okamžiku optimistickou náladu rázem pokazila prasklá krční manžeta na Patrikově DUIčku. Na místě neopravitelná trhlina ho tak rázem odsoudila do role přihlížejícího...
Pod hladinu se tedy noříme jen ve dvojici Boďa + David. Bohužel nejsme mezi prvními, a tak viditelnost u vstupu je téměř na nule, teprve za plotem se rapidně lepší. Plaveme k hraně kolem ponorky Kaiten a vzápětí klesáme do prvního patra tvořícího rovinu v hloubce 20 metrů. Tady je viditelnost 8 - 10 metrů. Míjíme vrak automobilu pocházejícho z německé automobilky v Eisenachu (Wartburg), nějaké pneumatiky, prohlídneme si ponorku Stejskanik a za ní spadneme do spodního patra na téměř rovné dno. Hloubka 30 - 32 metrů, viditelnost kolem pěti je stále v pohodě. Po krátkém plavání podle stěny se před námi objevuje zadní část autobusu Ikarus. Ten sem před mnoha lety při náročné logistické operaci umístil Miloš Pilař a jeho tým za což jim patří velký dík. Uvnitř autobusu je viditelnost o poznání lepší, a tak si vychutnáme proplavání celé jeho délky až figuríně řidiče. Vyplujeme oknem ven a kontrolujeme stav plynů. I když zásoby moc neubylo a není kam spěchat, moc se tu nebudeme zdržovat, neb voda má svižné 4°C :-). Volíme návrat ke stěně na severní straně a vystupujeme na bývalou cestu. O kus dál ze dna tyčí stromy, jejichž větve proti slunci vytvářejí pohádkové siluety. Míjíme minu vyvázanou na řetězu a vracíme se po cestě směrem k výstupu. Teprve v menší hloubce potkáváme hejna plotic, nějaké okouny a nebojácnou štiku, která si hlídá svoje teritorium. Vzduchu je ještě dost, ale při zmíněné teplotě vody moudře usoudíme, že 52 minut je tak akorát. Navíc nás čeká malý piknik na Borecké skalce, který si nemůžeme nechat ujít.
Po příjezdu jsme bez otálení smontovali naše dvojčata a soukali se do suchých obleků. Do tohoto okamžiku optimistickou náladu rázem pokazila prasklá krční manžeta na Patrikově DUIčku. Na místě neopravitelná trhlina ho tak rázem odsoudila do role přihlížejícího...
Pod hladinu se tedy noříme jen ve dvojici Boďa + David. Bohužel nejsme mezi prvními, a tak viditelnost u vstupu je téměř na nule, teprve za plotem se rapidně lepší. Plaveme k hraně kolem ponorky Kaiten a vzápětí klesáme do prvního patra tvořícího rovinu v hloubce 20 metrů. Tady je viditelnost 8 - 10 metrů. Míjíme vrak automobilu pocházejícho z německé automobilky v Eisenachu (Wartburg), nějaké pneumatiky, prohlídneme si ponorku Stejskanik a za ní spadneme do spodního patra na téměř rovné dno. Hloubka 30 - 32 metrů, viditelnost kolem pěti je stále v pohodě. Po krátkém plavání podle stěny se před námi objevuje zadní část autobusu Ikarus. Ten sem před mnoha lety při náročné logistické operaci umístil Miloš Pilař a jeho tým za což jim patří velký dík. Uvnitř autobusu je viditelnost o poznání lepší, a tak si vychutnáme proplavání celé jeho délky až figuríně řidiče. Vyplujeme oknem ven a kontrolujeme stav plynů. I když zásoby moc neubylo a není kam spěchat, moc se tu nebudeme zdržovat, neb voda má svižné 4°C :-). Volíme návrat ke stěně na severní straně a vystupujeme na bývalou cestu. O kus dál ze dna tyčí stromy, jejichž větve proti slunci vytvářejí pohádkové siluety. Míjíme minu vyvázanou na řetězu a vracíme se po cestě směrem k výstupu. Teprve v menší hloubce potkáváme hejna plotic, nějaké okouny a nebojácnou štiku, která si hlídá svoje teritorium. Vzduchu je ještě dost, ale při zmíněné teplotě vody moudře usoudíme, že 52 minut je tak akorát. Navíc nás čeká malý piknik na Borecké skalce, který si nemůžeme nechat ujít.