Hastrman

 

Malé a velké divy

 

 

... lokalita: Maledivy

 

Okny problesklo ranní slunce a v desetikilometrové hloubce se zatřpytil oceán. Zmoženi více než deseti hodinami cestování jsme přijali klesání našeho Boeingu 777 s povděkem. Ještě necelou hodinku a nasajeme tropický vzduch na letišti v Male, hlavním městě Malediv. V duchu jsme se připravovali na to, co všechno pod hladinou uvidíme. Žraloky, včetně velrybího, manty, rejnoky, želvy, murény, pohádkově barevné korály... Nač to protahovat: viděli jsme všechno, v co jsme doufali…

Hastrmaní výprava na Maledivy se „upekla“ už v červnu loňského roku a u jejího zrodu stáli Jaromír s Bodimírem. I když se nejedná o nejlevnější výlet, sestava se dala poměrně rychle dohromady a na doplnění kapacity zastřešující cestovkou Top Dive moc míst nezbylo. Po osmi měsících těšení, po všech těch zimních bazénech s cvičným vypouštěním bójky, doplňování vercajku a mlsacím prohlížení videí na joutůbu (po zadání výrazů maldives +diving), se kola letu společnosti Emirates dotkla ranveje a my mžourali do slunce, které si na človíčky, kteří ještě před dvěma týdny dráždili lyže, připravilo pořádnou porci paprsků. Bylo to tady! Teď už se jen nalodit a co nejdřív skočit do vody, která je všude kolem letiště. Chvíle čekání u mola, naházení bagáže i našich tělesných schránek do transportní bárky, které se tady říká „doni“ a po čtvrthodince plavby už vidíme bílý bort s nápisem Princess Ushwa.

 

15. 3. Úterý - den první

Čekání na doni

Plán prvního dne počítal po nalodění s krátkou relaxací a následně s prvním zanořením, takzvaným „checkdive“, tedy kontrolním ponorem. Jenže nastaly komplikace: doprovodná potápěčská doni má poruchu, a tak se první ponor odkládá. Naše „princezna“ tak zůstala zakotvena mezi rezavými nákladními monstry poblíž hlavního přístavu v Male a my buď dospávali cestu, nebo se poflakovali po palubě, zjišťovali „cvrkot“ a seznamovali se s posádkou. Když bylo popoledni jasné, že to s opravou nebude jen tak, převezli nás v malém člunu (dinghy) nadvakrát ke břehu na pláž. Bylo tam sice ještě padesát metrů od břehu vody po kolena, ale několik nás přece jen doplavalo až k reefu, kde se konečně dalo potápět „na hubu“.

Po návratu na loď se do věci vložili už mírně rozladění organizátoři Boďa s Jaromírem, protože doni stále nikde a náš první ponor tím pádem definitivně v čudu. Nakonec ti dva odfičeli s doprovodem na dinghy do přístavu, aby na místě prověřili, jak to vlastně vypadá. A dočkali jsme se: Kolem desáté večer přifrčeli jak ti dva, tak naše doni osazená dvěma kompresory. Osádka se pustila do práce, aby bylo na ráno všechno nachystáno. Seznámili jsme se taky konečně s našimi dvěma divemastery, Chuckem a Abdullahem. Jak se později ukázalo, ti dva věděli co a jak.

Protože bylo už nějakou tu hoďku jasné, že z ponoru dneska nic nebude, padly „za vlast“ první plechovky nepříliš chutného Heinekenu a došlo i na pár hltů z propašovaných zásob špiritusu různých značek, barev a chutí… Na Maledivy je totiž dovoz alkoholu zakázán a zakázáno mělo být také byť i jediné pivko během dne, pokud se člověk chtěl potápět. Mělo to tak být, ovšem Boďa vysvětlil našim divemasterům taje českého folklóru, do kterého pivko k obědu neodmyslitelně patří, a tak byl jeden plecháč na hlavu nakonec k obědu povolen… 

 

16. 3. Středa - den druhý

No tak konečně!

Druhý den už začal přesně tak, jak bylo po seznamovacím briefingu z předešlého dne naplánováno: Časný budíček, první briefing se schémátkem terénu a pak už hupky dupky na doni a poprvé do gumy! Naším cílem byl reef, který jsme už trochu prubli při fríčku předchozího dne. Vzhledem k aktuálnímu směru proudu jsme ale ponor začínali na opačné straně. Lokalita Kiri Reef byla pro seznamovací ponor ideální. Slabý proud nás zvolna snášel podél útesu, který sice ničím nenadchnul, nicméně nějaký ten perutýn, ropušnice a muréna se přece jen našly. Jak Jaromír dlouho dopředu vyhrožoval, na konci ponoru měl každý za domácí úkol vypustit bóji. A navzdory představám některých méně zkušených potápek jsme nakonec bóje používali prakticky při každém ponoru. Jednak proto, že se často bezpečnostní zastávka odehrávala ve volné vodě, jednak proto, že nás osádka doni mohla s předstihem lokalizovat, protože proudy a rozdílný postup každé ze tří vytvořených skupin (první dvě vedli divemasteři, tu třetí Boďa) nás většinou rozesely v okruhu sta i více metrů…

Návrat z prvního ponoru byl zároveň signálem k odražení od Male. Doni se vydala i s rachotícími kompresory na cestu bez zbytečného otálení, naše princezna vyrazila po snídani. Čekala nás přeplavba na Rashdoo Atol.

Prakticky neměnné schéma průběhu dne sestávalo od této chvíle z časného budíčku, rychlé kávy nebo čaje, prvního briefingu, ponoru, snídaně, lehára, druhého briefingu okolo půl dvanácté, druhého ponoru, obědu, lehára, třetího briefingu okolo půl čtvrté, třetího ponoru, večeře a společenské večerní zábavy dle vkusu každého soudruha.

Na druhý ponor, slibující podstatně větší porci podmořského života, byli všichni po téměř tříhodinové přeplavbě patřičně natěšeni. A právem. Lokalita Bodu Mithi Thila si na nás připravila driftový ponor ve středně silném proudu s hojností ostenců, kaniců, napoleonů a další „havěti“. Nechyběly ani dvě karety a hlavně čtveřice mant, které se krátce ukázaly, aby nás patřičně navnadily pro další ponory.

Poslední ponor dne nás v povadajících slunečních paprscích zavedl po krátké přeplavbě na Ras Dhu Madivaru a přinesl nám první setkání se žraloky. Nebyla to sice žádná sláva, ve vzdálenosti okolo dvaceti metrů jsme na chvíli zahlédli trojici šedých útesáků, ale i tak jsme měli pro třetí den na Maledivách o čem přemýšlet. A nejen o žralocích, ale také o proudech, protože jsme se tentokrát poprvé setkali se silnějším prouděním a kdo chtěl někde na chvíli zastavit, musel se buď něčeho chytit, nebo vyzkoušet reefhák, který bylo možno nafasovat u Jaromíra (účastníci tímto děkují společnosti Art Weld za dodávku dvaadvaceti vkusně vyvedených reefháků…).

 

17. 3. Čtvrtek - den třetí

Žraloci defilují, murény koušou…   

Ráno byl briefing poměrně jednoduchý, protože naším cílem byl opět Ras Dhu Madivaru. Proud nepolevil, zlepšila se však dohlednost a barevnost, protože slunce už po sedmé hodině slunilo jak o závod. Sotva jsme dorazili k ohybu hrany v hloubce asi 23 metrů, všimli jsme si opět několika žraloků. Na rozdíl od předešlého dne si všimli také oni nás… Přilepení k hraně, držíce se čehokoli, co bylo po ruce a vypadalo dostatečně pevně (bystřejší už s sebou měli háky a krásně viseli…), jsme sledovali, jak se žraloci postupně přibližují, aby nakonec defilovali jako na přehlídce ve vzdálenosti okolo tří metrů od nás. Vedle šedých útesových se našli i bělocípáci, kteří s sebou měli jedno zhruba metrové „bejby“. Jinak byly rozměry mořských predátorů odhadem mezi 1,5 až 2,3 metru. Všechny tři skupiny se postupně natlačily na hranu, kde byl výhled nejlepší, a tak jsme tam byli jak husiti na vozové hradbě. Jak se ukázalo, někteří jedinci svými hýžděmi zatarasili vchod do bejváku nějaké té muréně a schytali pár kousanců. Murénám ale evidentně neopren příliš nešmakoval, takže se spokojily víceméně s výstražnými hlody. Přesto si od této chvíle dávali mnozí mnohem lepší pozor, kde si „stelou“. On ten neopren taky není zadarmo... Po opuštění žraločí přehlídky (celkem se objevilo asi sedm jedinců) jsme ještě před vynořením mohli obdivovat hejna ostenců nebo dvojici tuňáků, kteří se zřejmě poohlíželi po něčem k snědku.

Pro polední ponor vybrali naši průvodci lokalitu Maaya Thila, která si v ničem s tou předchozí nezadala. Příjemný ponor téměř bez proudu nás opět nejprve přivedl k hřebenu, na kterém jsme opět pozorovali žraloky bělocípé, černocípé i šedé útesové. Vedle slušně vyvinutých jedinců se tady prohánělo i několik žraločí školou povinných kousků. Zejména tento potěr, hnaný přirozenou zvědavostí a nulovým ostychem připlouval prakticky na dosah ruky. Na pohlazení ale naštěstí nedošlo… V další fázi ponoru jsme mohli obdivovat nesčetné korály snad všech myslitelných barev, pozorovat v klidu se krmící karety a obdivovat hejna krásných bodloků, ostenců (včetně ostence běloskvrnného, kterému se taky říká „autobus“) a samostatně proplouvající, kanice či ploskozubce. Na všudypřítomnost murén či malých, do děr zalézajících černých ostenců jsme si už zvykli…

Třetí ponor třetího dne se odehrál na stejné lokalitě a se zhruba stejným průběhem a obsahem. Jen žraloci se tentokrát drželi víc v pozadí. Asi jsme je už nebavili… Totéž se ale nedalo říci o nočním ponoru, na který se vypravila část výpravy, která předtím odpolední ponor vynechala. Na místě se naše grupa promíchala s dalšími dvěma skupinami a po nic moc začátku se postupně objevila smečka žraloků, hledající něco k snědku. Ve světelných kuželech se objevila i chobotnice, z děr vylezly murény. Noční výprava se tak nakonec vrátila spokojena…

 

18. 3. Pátek - den čtvrtý

Fičák pod vodou

Den jsme zahájili ponorem na Hafsa Thila, kterou jsme si pěkně obepluli v mírném proudu. V písku na dně (okolo 30 m) jsme pozorovali podřimující mláďata bělocípáků, potkali jsme velké hejno karnasů a opět jsme se mohli kochat krásou korálových „zahrádek“. V závěru ponoru se naskytl pohled na několik bělocípáků, mezi kterými jako sólista baletu proplouval žralok sličný. Tuto lokalitu jsme po snídani opustili a po obligátním šlofíku v kajutách nebo na sundecku jsme zamířili k thile s názvem Fish Head. Klidný ponor ve slabém proudu nám nabídnul murény, v dálce, na hranici dohlednosti nějaké žraloky, želvy, včetně jedné nedospělé, několik druhů ostenců, ploskozubce, fistule… Tuto lokalitu jsme opustili a pro polední ponor dne se přeplavili vyrazili na Dhonkalo Thila. Umístěna v širokém kanálu je vyhlášena jako „manta point“, čisticí stanice těchto „mořských letadel“. Už před ponorem nás „Čaky“ upozorňuje, že se jedná o lokalitu, kde může být velmi silný proud, takže je nutno naskákat do vody najednou a rychle jít ke dnu, aby nás to nerozfoukalo široko daleko…

Už cesta doni na místo ponoru leccos naznačuje. Vlny jaké jsme tady zatím nezažili a dlouhé hledání správného místa pro ponor. Kontrolní „fríčkové“ zanoření, které provádí vždy před ponorem celé skupiny Abdullah končí verdiktem: střední až silný proud. Hmm... Naskákali jsme do vody jak přepadové komando vojenské policie do České televize a rychle klesali ke dnu. Hned bylo jasné, kolik uhodilo, protože nebylo snadné se u dna udržet pohromadě. Písečným korytem s minimem „chytů“ tekla solidní řeka a protože nás to při ponoru trochu sfouklo, museli jsme se probojovávat vpřed. Ze všeho nejvíc jsme připomínali lezce na stěně, jen s tím rozdílem, že jsme lezli nikoli nahoru ale dopředu. Zachytit se, vyhlédnout si další chyt, opřít se do ploutví, co to jde a popojet o metřík – dva vpřed. Funěli jsme jak sentinely, když jsme konečně podle našich průvodců dorazili k pozorovacímu místu. Dohlednost mizerná a manty samozřejmě nikde. Jedinou atrakcí byla vyplašená muréna, které se evidentně nezamlouvaly tři foťáky najednou, takže raději prchla jinam.    

 

19. 3. Sobota - den pátý

Klídek a pohoda

Víkend nám začal pohodově, Chucky s Abdullahem nám asi chtěli dát možnost se trochu  vzpamatovat z předchozího debaklu při boji s proudem (který mimochodem dokázal narovnat i naše reef háky), a tak nás zavezli na thilu Himmendhoo, kterou jsme v klidu a pohodě obepluli. Objevily se karety, jeden bejbyžralok bělocípý a všudypřítomné murény.  

V podobném duchu proběhl i další ponor na Dega Thila, kde jsme se poflakovali kolem strmé, komínové thily s několika oddělenými věžemi, a v klidu pozorovali všelikou havěť. I třetí ponor dne proběhl v klidu, bez proudu a bez zásadnějších „úlovků“. Ty na nás čekaly v neděli…

 

20. 3. Neděle - den šestý

Manty a mantáci

Ze soboty na neděli jsme se přesunuli delší přeplavbou do oblasti jižního Ari atolu a první ponor dne na Dhigga Thila proběhl ještě v duchu sobotních „akvárek“, bez zásadnějších zážitků a bez proudu. Ale pak už nás naši průvodci zavedli na lokalitu Rangali Madivaru, kde jsme ve středním proudu postupně driftovali podél stěny, až jsme spatřili první mantu. Proplula kolem nás, moc se nezdržovala a zase se ztratila v „deep blue“. Chvilku nic a pak se objevila další a z opačné strany se o něco později přiblížily další dvě a promenovaly se kolem nás. Bohužel, zásoby vzduchu se ztenčily natolik, že jsme museli vyrazit směr hladina... S povděkem jsme tedy na doni přijali informaci, že i třetí nedělní ponor proběhne na stejném místě. A tentokrát jsme si manty opravdu užili! Zachyceni, kde se dalo, obklopili jsme plato, nad kterým defilovalo postupně několik kousků k naší potěše. Blesky bleskaly, závěrky cvakaly a kamery vrčely… Ti nádherní, majestátní tvorové jakoby nám chtěli udělat radost, se vraceli a vraceli a my koukali a koukali. Přidala se k nám ještě skupina z jiné lodi a kolem „display“ plata, které bylo pro manty jejich čisticí stanicí, začalo být poněkud těsno. Ale stejně nadešel náš čas a po více než dvacetiminutovém divadle jsme museli zase nahoru. Na palubě panovala toho večera veselá nálada, dojmů byla spousta…

 

21. 3. Pondělí – den sedmý

Stále na jih

Po víkendu znovu do rachoty! Tedy aspoň ti, co zůstali doma. My z Princes Ushwa, kotvící na jihu Ari Atolu v Indickém oceánu, jsme to tak nevnímali... Všechny dny pro nás byly jako svátek a ani pondělí na tom nemohlo nic změnit. Do třetice Randali Madivaru a do třetice mantí rej! Tentokrát to bylo spíš sólo jednoho slušně vyvinutého jedince, který se před námi promenoval, jako by ho za to Poseidon platil. O něco později se objevila dvojice o něco menších kousků a ponor tak získal zase punc „letecké přehlídky“. Při výstupu nám pak ještě dělal společnost zmatený štítník, který marně hledal, na koho z nás se přilepit...

Po tomto třetím ponoru na Rangali Madivaru jsme zvedli kotvy a naše „ušatá princezna“ (Jaromírův svérázný výklad názvu Princess Ushwa) vyrazila na zhruba tříhodinovou přeplavbu, která nás zavedla až na samý jih Ari atolu. Smyslem změny lokality bylo hledání žraloka velrybího, „velrybáka“. Po příjezdu na místo loď udělala několik otoček, ale nikde nic, jen hejno delfínů a létající ryby... Nalezli jsme tedy opět do gumy a navštívili Mamiigili Reef. Pohodový ponor s velmi slabým proudem, karetou, jednou mantou a krásnými korály a sasankami nebyl k zahození. Poslední ponor na Ari Beach a opět karety, dvě manty, bělohubá a obláčková muréna, ostenec titan, spící čtyřzubci, Guinea Fowl, Guinea Bennets... Pak už hajdy na kutě a doufat, že v úterý se nějaký ten velrybák ukáže.

 

22. 3. Úterý - den osmý  

Hon na velrybáka

Ranní ponor jsme absolvovali po nezbytných čajích a kávách na Maamaigili Corner. Naši divemasteři se pohybovali dál od reefu a valili oči do modravé nicoty, jestli se tam neobjeví to, na co všichni čekáme. Bohužel, nic... Největší pozdvižení vzbudila „mantí školka“, pět nedospělých jedinců tak asi metrového rozpětí. Jedna záškolačka se nám chvilku věnovala a pak zmizela za ostatními. Zahlédli jsme také žraloka, ale velrybák to tedy nebyl...

Dopolední program sestával z neustálého pendlování naší lodi a dvou dalších, které měly evidentně stejný cíl a úkol. Motali jsme se na zhruba dvoukilometrovém úseku, slunili se, čekali. Už v pondělí jsme zažili jeden planý poplach, další následoval kolem desáté dopoledne. Na zadní palubě ležela hromada našich „ábécéček“ a my netrpělivě vyčkávali. Pak se rozezněl palubní zvonec a tentokrát to bylo naostro! Jedna z těch dvou lodí objevila prvního velrybáka, a tak jsme naskákali do dinghy a vyrazili na místo. Pod hladinou se zvolna, jen s minimálním úsilím pohyboval zhruba osmimetrový kousek a pranic nedbal hordy lidí na hladině. Sem tam někdo zajel až k němu do nějakých osmi metříků, aby si toho krasavce vyfotil nebo prohlédl z jiné perspektivy. Bohužel se našel i blbec (italské národnosti), který si musel šáhnout... Velrybák neřekl nic, ale zvolna se začal zanořovat, zatímco „hrdina“ dostával na hladině čočku od svého divemastera i od nás. Sotva jsme se ale vrátili na loď, objevil se další kousek a divadlo mohlo pokračovat. Byl o něco menší, ale zato se pohyboval blíže hladině, a v jednu chvíli se dokonce rozhodl vystrčit svou širokou tlamu nad hladinu, přičemž si musel udělat mezi lidmi místo... Bylo nás tam holt pohromadě trochu moc a ideální bylo vydýchat se na hladině a zase se zanořit. Jenž ono se to řekne... I s minimálním úsilím se ten tvor pohybuje rychlostí kraulem plavajícího člověka a zkuste se při tom uvolnit a vydýchat, jak nás učil na kursu „Snorkel Free“ Boďa!

Po návratu na loď jsme se krátce po tom freedivingovém a plaveckém soustředění začali připravovat opět na klasický ponor a k naší radosti nás naši divemasteři naházeli do vody

velrybákovi přímo před čumák. Bohužel už měl lidí zřejmě dost a vytrvale se vzdaloval stále dál a hlouběji. Několik jedinců, snažících se s ním zoufale držet tempo, si během deseti minut vydýchalo značnou část zásoby v lahvích, a po zbytek ponoru na již známém Maamigili Corner museli šetřit...

Naše nahánění velrybích žraloků tím bylo u konce. Poslední ponor dne jsme uskutečnili na lokalitě Broken Rock Thila, která je vyhlášena jako přírodní rezervace. Název není samoúčelný, tahle thila má opravdu zhruba uprostřed asi metr širokou průrvu táhnoucí se přes celou její šíři. Nádherný ponor díky obrovskému množství barevných korálů, vějířovitým gorgoniím a početným hejnům mnoha různých ostenců, chňapalů nebo krásných exemplářů Klipek bennettových. Murény kam se podíváš, nejzajímavější byla dvojice šedé a žlutočerné (síťkované), které číhaly společně.

 

23. 3. Středa - den osmý

Žraločí defilé na závěr

Nadešel poslední potápěcí den našeho safárka a čekaly nás poslední dva naplánované ponory. První z nich jsme absolvovali na Kuda Rah Thila, což byla další podmořská rezervace. Po sérii pohodových ponorů v slabých proudech jsme opět vytáhli reef háky, ale lokalita to byla krásná. Nádherné skalky, opět se spoustou murén, hejno neropýrníků vzdorujících proudu v poloze téměř na boku a také několik malých bělocípáků, kteří se na nás přišli (připlavali) mrknout.

Pak už jsme opustili jižní Ari atol a vydali se dlouhou přeplavbou k jižnímu Male atolu. Slunce pálilo, na sun decku vydrželi jen nejvytrvalejší lapači bronzu, loď prořezávala hladinu a nám bylo do jednoho líto, že se naše výprava blíží do finále.

Druhý ponor jsme pak absolvovali na vyhlášené lokalitě Cocoa Corner, který byl výjimečný v tom, že jsme v zájmu pozorování hejna žraloků bělocípých nakonec vyklesali až do čtyřicetimetrové hloubky, zatímco do té doby jsme víceméně ctili třicet metrů. Dvě dvojice se do pozorování zabraly natolik, že spadly do deka a za trest si musely vytrpět asi sedmnáctiminutové visení na bóji ve volné vodě. Rozloučení to ale ještě nebylo, protože...

Nevíme, zda to bylo jen snahou napravit počáteční obtíže, nebo prostě proto, že mezi námi a posádkou lodi panovala tak pohodová a přátelská atmosféra, ale jako malý dárek jsme dostali nad rámec dohodnutého programu možnost strávit celý čtvrtek na lodi i se stravou (původně jsme měli loď opustit v dopoledních hodinách, což nebylo vzhledem k půlnočnímu odletu našeho letu zrovna ideální...) a jedním ranním ponorem. Snaživí a ochotní Maledivané nám navíc uspořádali večeři ve svém tradičním duchu, včetně palmových listů na stole. Kuchař se opět vyznamenal, ostatně, celou dobu jsme neměli, pokud jde o jídlo, příležitost ke stížnostem a bodrý chlapík ze Srí Lanky, když zjistil, jak nám chutná, s radostným úsměvem pozoroval při obědech a večeřích boule za našima ušima (kdo ví, proč se ta loď vlastně jmenuje Ushwa, viď Jaromíre?).

 

24.3. Čtvrtek – den devátý

Vrak, suvenýry a ahoj!

Tak už ale opravdu naposledy! Jakoby někdo tam nahoře počítal s naším původním plánem a řekl si, že už není třeba svítit, vyprovázela nás na náš poslední ponor pošmourná obloha. Projíždíme mělkou vodou k lokalitě Kuda Giri Wreck, kde na nás čeká vrak rybářské lodi v hloubce okolo sedmnácti metrů. Bojový plán je jasný: příliš se tam nezdržovat. Okouknout, fotečka na památku a rychle do mělčích vod, abychom se stačili před letem vysytit. A tak jsme naskákali do vody, zajeli k vraku, mrkli mimo jiné na pěkně vypasené kanice a krásné pomce a zvolna se vydali kolem dokola toho podmořského ostrůvku k hladině. Nahoře se mezitím vyčasilo a sluníčko už zase topilo. Vzduchu ještě spousta, tak jsme se poflakovali v hloubce kolem pěti metrů a pozorovali barvy podmořského života zalité ranními paprsky. Poslední pozlobení klauníka ukrývajícího se v sasance, poslední máchnutí ploutvemi a jsme na hladině. Kontrolujeme počítadla: jo, do odletu budeme čistí jako slovo boží...

 

Co dodat?

Na závěr jsme ještě probrouzdali hlavní město Male, nakoupili dárky a suvenýry a zabalili mezitím vyschlé cajky. Naházeli bagáž na palubu, dali si poslední véču, poslední pivko... Posádka lodi nám mezitím nanosila naše zavazadla do Doni, která už zase vypadala jako obyčejná loďka. Zmizely kompresory, zmizely flašky srovnané pěkně jedna vedle druhé. Nasedli jsme a bylo nám všelijak. Posádka se shromáždila na zadní palubě. Do rachotu motoru přetížené doni zaznělo naše ahóój a potlesk pro Maledivany, kteří pro nás evidentně dělali víc, než museli... A pak už se do tmy zvedla příď našeho Boeingu „triple seven“, kola se odlepila od ranveje a my vyrazili na cestu zpět do suchozemí. Někteří se sem ale ještě určitě vrátíme...

Richard Plos

Základní fakta

počet členů expedice „Malé a velké divy“: 24

z toho kmenových Hastrmanů: 21

počet potápěčských dnů: 9

počet ponorů: 24 (jeden noční)

Teplota vody: 29 - 32 °C

Vážení,

pro ilustraci jsem "dočasně" použil vlastní fotografie pořízené mým nedokonalám kompaktem. Mnozí z Vás mají fotografie výrazně lepší. Chybí i fotografie z dění nad vodou. Prosím tedy dámy fotografky i pány fotografy, aby mi podle svého uvážení poslali výběr ( 3 - 5)  fotek vel. cca 50 - 70 kb, které by rádi na webu umístili. Také prosím pošlete odkazy na ostatní fotky umístěné na jiných webech...

Díky ... Boďa